Neviditelný čert

Ničeho se však nedočkal a po půlhodině přesměroval anténu na další hvězdu, ε Eridani. Z reproduktoru se náhle ozvala řada dramatických dunivých zvuků a záznamové zařízení se horečně rozkmitalo. Drake málem spadl ze židle. Anténa zjevně zachytila silný signál umělého původu. Když pohnul teleskopem lehce mimo cíl, signál se ztratil. Když ale pohnul anténou zpět, signál zmizel. Nakonec se ukázalo, že tento signál pochází z tajného vojenského radarového zařízení.

To byly skromné počátky – rozmarně nazvané Projekt Ozma podle mytické země Oz, který je znám jako SETI. Většina aktivit projektu SETI staví na Drakeově původním konceptu pročesávání oblohy radioteleskopy a hledání jakéhokoli náznaku poselství z hvězd. Až jeden či dva zvláštní případy (o nichž si řekneme víc později) se všechny dosavadní pokusy setkaly s podivným tichem. Znamená to, že žádní mimozemšťané neexistují? Nebo že jsme hledali špatnou věc, na špatném místě, ve špatný okamžik?

Pro astronomy SETI není toto ticho překvapením. Ke dni, kdy byla dokončena tato knížka (viz Zdroj), prozkoumal projekt pouze pár tisíc hvězd do vzdálenosti asi tak 100 světelných let. Naše galaxie má 400 miliard hvězd rozkládajících se v prostoru 100 000 světelných let. A cizích galaxií jsou miliardy. Rozsah hledání se má nyní dramaticky zlepšit, až bude postaveno 350 vzájemně propojených rádiových antén ve městě Hat Creek v severní Kalifornii. Tato soustava se jmenuje Allenovo pole teleskopů a umožní badatelům sledovat mnohem větší část Galaxie.

Naděje, že obdržíme poselství z hvězd je však i v tomto případě nepatrná, takže kromě "tradičního SETI" takového druhu, jehož průkopníkem byl Frank Drake, potřebujeme spustit mnohem širší program: hledání obecných známek inteligence, ať už se do fyzického vesmíru obtisknou kdekoli. A to si žádá zapojení všech věd, nikoli pouze radioastronomie. Protože se tradiční SETI zaměřilo na velice specifický scénář – mimozemskou civilizaci, která bude vysílat takzvané úzkopásmové rádiové zprávy (s ostrou frekvencí), které bude možné zachytit na Zemi – zaseklo se v jakémsi konceptuálním stereotypu. Projekt SETI se musí oprostit od pout antropocentrismu, který jej zatěžoval od samého počátku.

Hlavní starostí výzkumných pracovníků ze SETI kdysi v 60. letech 20. století bylo rozhodnout, kterou konkrétní frekvenci by si E.T. asi tak mohl vybrat, když uvážíme, že jsou miliardy možností. Seznam možných "přirozených" frekvencí byl záhy žalostně dlouhý. Tato bitva vlnových pásem však nakonec utichla, protože vznikla technologie, která radioastronomům umožňuje sledovat miliony a dokonce i miliardy rádiových kanálů (o typické šířce mezi 1 až 10 Hz) současně. I když by se mimozemšťané mohli shodnout na rádiových vlnách jako na přenosovém médiu, lze sotva očekávat mezi úrovní lidské technologie z 50. a 80. let: co je pár desetiletí proti milionu let? A pak je tady ještě laser, na který se v 60. letech začalo pohlížet jako na výkonný alternativní prostředek lidské komunikace a někteří badatelé ze SETI začali velmi brzy tvrdit, že E.T., který je o tolik napřed, by jistě raději používal tento skvělý prostředek a nikoli staromódní rádio. V důsledku toho se zrodilo optické SETI.

Ačkoli vědecká komunita jako celek je dnes se SETI poměrně srozuměna, pro laickou veřejnost je obtížné zařadit jej správně do vědecké scény. Lidé chtějí vědět, proč je v pořádku hledat mimozemšťany ale ne duchy, proč je poselství z hvězd vědecky korektní, ale poselství mrtvých ne. Kde má člověk narýsovat onu dělící čáru mezi vědou a pavědou? Thomas Bayes byl anglický duchovní, který žil v 18. století a chápal, že váha přisuzovaná nějakému údaji bude záviset na tom, za jak věrohodnou předem považujeme hypotézu, jíž se údaj týká (takzvaná apriorní pravděpodobnost).

Když bayesiánské pravidlo použijeme na vědu a pavědu, pomůže nám přiřadit pravděpodobnost konkurenčním tvrzením. Thomas Jefferson pronesl slavnou větu: "Spíš bych věřil tomu, že dva yankeeští profesoři lhali, než že z nebe padaly kameny", když mu řekli o výpovědích očitých svědků o padajících meteoritech. Podobně jako mnozí intelektuálové v 19. století, i Jefferson nad tvrzeními o meteoritech ohrnoval nos kvůli tomu, že apriorní pravděpodobnost toho, že na nebi jsou kameny, je nepatrná, zatímco apriorní pravděpodobnost toho, že nějaký hanebný profesor si tento příběh třeba vymyslel, aby získal slávu, tak malá není. Dnes víme, že Sluneční soustava je plná drti, která tu zbyla po jejím vzniku, takže apriorní pravděpodobnost, kterou bychom příběhu o pádu meteoritů přisoudili dnes, je mnohem větší.

Jednou z výtek laické veřejnosti je to, že moderní fyzika hlásá všemožné šokující představy o vyšších dimenzích, nikdy nespatřené temné hmotě, neviditelných strunách, paralelních vesmírech, vypařujících se černých dírách, červích dírách a tak dále, navzdory skutečnosti, že za většinou z těchto hypotéz je jen málo experimentálních či pozorovacích důkazů či dokonce vůbec žádné důkazy, které by je dokládaly. A přece s jevy, jako je telepatie a jasnozřivost, mají přímou zkušenost tisíce lidí a vědci je okamžitě zavrhují jako nesmysl. Nejde o do očí bijící případ dvojího metru? Jak můžeme popírat existenci duchů, když uznáváme existenci neutrin, jež jsou mnohem přízračnější?

Krátká reakce na výše uvedenou výtku zní: "bayesiánské pravidlo". Jde o to, že v moderní fyzice nejsou výstřední entity jako temná hmota či neutrina navrhovány jako izolované spekulace, ale jako součást rozsáhlého systému podrobné teorie, která je předpovídá. Souvisejí se známou a dobře prověřenou fyzikou prostřednictvím konzistentního a obsažného matematického schématu. Jinými slovy, mají své místo v teorii, které dobře rozumíme. V důsledku toho je apriorní pravděpodobnost vysoká. Úkolem experimentátora je tuto teorii ověřit. Jestliže postavíte experiment, který má exaktně změřit nějakou veličinu, jejíž přesná hodnota byla předem předpovězena, potom pádnost důkazu, který požadujeme, abychom uvěřili, že je řečená entita reálná, je mnohem nižší, než kdyby ji někdo jednoduše náhodou našel, aniž by se opíral o jakoukoli teorii. A co se týče paranormálních jevů, telepatie zjevně není absurdní pojem, ale abychom v ní uvěřili, bylo by zapotřebí hodně důkazů, protože neexistuje žádná řádně propracovaná teorie a jistě ne žádný matematický model, které by předpovídaly, jak funguje či jak silná bude za různých okolností. Takže jí odpovídá velice nízká (ale nenulová) apriorní pravděpodobnost.

Když se teď podíváme na SETI, jak si stojí coby věda proti pavědě? Okamžitě zde narazíme na základní problém celého tohoto podniku. Jakou apriorní podobnost bychom měli přiřadit existenci komunikující mimozemské civilizace? Nikdo neví. Pokud již máte dobrý důvod věřit, že E.T. tam někde je, a konkrétní představě o povaze jeho signálu, potom jste takříkajíc "připraveni" na důkaz, a je pravděpodobné, že budete snadno přesvědčeni. Pokud se ale domníváte, že samotný pojem mimozemské civilizace je neuvěřitelný, budete potřebovat skutečně velmi pádný důkaz. Takže ti, kterým představa mimozemské civilizace přijde jako divoká a neospravedlnitelná spekulace, kladou SETI do sféry pavědy, zatímco druzí, kterým tato myšlenka přijde přijatelná, jej považují za pravou vědu.

Zdroj: Paul Davies, Podivné ticho – Hledání mimozemské inteligence 2.0

Předchozí články na téma E.T.:

Vesmírný let
Země je plná, jděte domů
Obyvatelné zóny a termofily
Phaeton (Lucifer, Urmart)
Vyspělá technika stará celá ticíciletí
Kde tedy všichni jsou?
Mimozemšťané existují a jsme to my – my všichni jsme mimozemšťané
Zpráva z Areciba (Arecibo Message)
Záhada v Chibolton (Arecibo Answer) I
Záhada v Chibolton (Arecibo Answer) II

I

Dvě malá
boží stvoření
kráčela lesem
v těsném spojení

Ani hlas ptačí
ne ševel stromového listí
že jsou v tom lese sami
tak tím si byli zcela jistí

Leč nebyla to pravda
neb někde mezi korunami stromů
je pozoroval pavouk měsíc
a hlídal jejich kroky směrem domů


II

Uprostřed lesa
stojí malá chaloupka
když do ní nahlédnu
kaleidoskopickým okem
po špičkách odejdu
do lesních tišin
tím divukrásným krokem

Nepoznal jsem nikdy nic
jen tenhle les
v chaloupce uvnitř něho bydlím
a někdy hledím do nebes
jak malé dítě lesní
do noci šeptám
a ve dne sním

Velký pes
mezinárodní zkratka: CMa
latinské označení: Canis Maior, 2. pád: Canis Maioris

Souhvězdí Velký pes je viditelné od listopadu do února. Nejlépe je pozorovatelné v únoru. Vedle Síria, nejjasnější hvězdy noční oblohy, obsahuje Velký pes tři další velmi jasné hvězdy. Již Babylóňané spatřovali v tomto souhvězdí psa doprovázejícího nebeského lovce Orióna. Tato interpretace se udržela i v antickém Řecku. Ve vykopávkách Tróje našli archeologové kotouček ze slonoviny, na němž bylo toto souhvězdí znázorněno v podobě psa. Pro Egypťany byl Velký pes nejdůležitějším souhvězdím na celé obloze (egyptský bůh Anubis měl psí hlavu). V době faraónů ohlašoval východ Síria na ranní obloze každoroční záplavy Nilu, důležitý okamžik pro tehdejší zemědělství. Kromě toho považovali Egypťané východ Síria za signál, že nastává doba největších letních veder, z čehož vznikl pojem „psí dny“.

Toto dávné souhvězdí představuje psa Lailapsose ležícího u nohou lovce Orióna. Lailapsos byl dar bohyně lovu Artemidy a byl proslulý tím, že mu nic neuteklo. Král Amfitryón, nevlastní otec Héraklův, měl ve svém revíru tak chytrou lišku, že ji nikdo nemohl ulovit. Vzali proto při jednom lovu s sebou psa Lailapsose, který vždy všechno chytil, aby nepolapitelnou lišku ulovil. Celý lov se však dostal do neřešitelné situace; bylo nutno poradit se s Diem. Nejvyšší pán nad osudy lidí i zvířat přenesl slavného psa a neméně slavnou lišku na oblohu a bylo po problému. Od té doby Velký pes pozoruje jedním okem lovce Orióna a druhým zírá na blízkého Zajíce. Lišku, pro všechny případy, umístil prozíravý Zeus co nejdále, na opačnou stranu oblohy.

M 41 je otevřená hvězdokupa jižně od Síria. S hvězdami α CMa (Sírius) a β CMa (Murzim) tvoří téměř rovnostranný trojúhelník. Je v ní asi 50 hvězd, rozptýlených na ploše větší, než Měsíc v úplňku. Za příznivých podmínek je M 41 viditelná již pouhým okem. Krásný pohled skýtá při pozorování dalekohledem. Jasnost 4.5 mag., vzdálenost 2 200 světelných roků.

NGC 2360 je otevřená hvězdokupa východně od Síria. Jasnost 7.2 mag., vzdálenost 3 700 světelných roků.

NGC 2362 je otevřená hvězdokupa jižně od NGC 2360. Jasnost 4.1 mag., vzdálenost 5 200 světelných roků.

Sírius je nejjasnější hvězda na obloze vůbec. Protože je u nás obvykle nízko nad obzorem, pozorujeme rychlé změny jeho jasnosti i barvy, tzv. scintilaci, vznikající neklidem zemského ovzduší. Scintilace se dá sledovat i u jiných hvězd. Je tím větší, čím je neklidnější vzduch, menší výška hvězdy nad obzorem a je zřetelnější u jasnějších hvězd.
Sírius (Sírius A) vysílá 23 x více světla než Slunce. Je od nás vzdálen 9 světelných roků. Mezi nejbližšími hvězdami má Sírius největší svítivost. Průměr Síria je 2 x větší než průměr Slunce. Jeho povrchová teplota je asi 10 000 stupňů. Jeho hmota je 2.5 x větší než hmota Slunce, což je mezi hvězdami věc zcela běžná. Co však dělá Síria pozoruhodným, je jeho malý průvodce (Sírius B), vzdálený několik obloukových vteřin a pouhým okem neviditelný.
Sírius B má hmotu zhruba stejnou jako naše Slunce, ale jeho objem je stotisíckrát menší než objem Slunce. Proto musí být jeho hustota stotisíckrát větší než hustota sluneční hmoty. Jeden kubický centimetr materiálu z průvodce Síria váží půldruhého centu. Při těchto hustotách se látka chová zcela jinak než za normálních podmínek. Jde o tzv. degenerovaný plyn, ne tuhou látku. Kdybychom upustili nad povrchem Síria B kousek hmoty, spadl by v první setině vteřiny 100 metrů! Na Zemi by spadl jen půl milimetru.

Hvězdám typu Sírius B říkáme bílí trpaslíci. V jejich nitru chybí vodík, jinak nejhojnější prvek ve vesmíru. Do tak malého objemu se smršťují hvězdy ke konci svého života působením vlastní gravitace. Neprobíhají v nich termonukleární reakce a vyzařují energii nahromaděnou během minulého života. Z našetřených energetických zásob však vydrží miliardy roků. Je známo jen několik set bílých trpaslíků. Jsou to hvězdy vesměs blízké. Jejich svítivost je totiž velmi malá, takže vzdálené bílé trpaslíky nemůžeme vidět ani dalekohledem. Poznámka: Pouhým okem není na obloze vidět ani jediný bílý trpaslík :-)

α CMa (alfa Canis Maioris, Sírius)
β CMa (beta Canis Maioris, Murzim)
δ CMa (delta Canis Maioris, Wezen)
ε CMa (epsilon Canis Maioris, Adhara)
η CMa (éta Canis Maioris, Aludra)

Fotografie:

souhvězdí Velký pes
otevřená hvězdokupa M 41
otevřená hvězdokupa NGC 2360
otevřená hvězdokupa NGC 2362

Zdroje:

Josip Kleczek: Naše souhvězdí
Pavel Příhoda: Souhvězdí naší oblohy
Michael Vogel: Hvězdy a souhvězdí
Průvodce hvězdnou oblohou
Jim Thommes Astrophotography
Digital Images of the Sky
Wikipedie
Aldebaran

V průzračných dvoranách logického Olympu jsou formy nátlak a spontaneita neslučitelné (spontaneita ve smyslu toho, co vychází zevnitř, co je svobodné a neovlivnitelné zvenčí). Udělat něco "spontánně na povel" je nemožné asi podobně, jako si naplánovat, že na to a na to zapomenu nebo že upadnu do hlubokého spánku. Člověk buď jedná spontánně, tedy po svobodném uvážení, nebo se řídí pokyny, a pak spontánně nejedná. Logicky není možné dělat současně obojí. Ale není přece důležité, jestli něco je, nebo není logické! Když mohu napsat "Buď spontánní!", tak to také mohu vyslovit – bez ohledu na logiku; papír i zvukové vlny snesou všechno. Příjemce už zřejmě míň – ale co může dělat?

V románu Johna Fowlese Sběratel je tím sběratelem mladý muž, který si dlouhou dobu, nikým nerušen, vychutnává krásu svých přišpendlených motýlů, kteří mu už nikdy neuletí. Malér nastává v okamžiku, kdy se zamiluje do krásné studentky Mirandy, a tu samou metodu – viz recept "jen houšť" (IV. Ztracený klíč, aneb "jen houšť") – chce použít na ni. Protože sám není žádný krasavec a ještě k tomu si nevěří, je přesvědčený o tom, že Miranda by se pro něho nikdy sama od sebe (spontánně) nerozhodla. Přestože použil násilí, doufá, že se po určité době věznění, čím dál nesnesitelnějším, přece jen do něj zamiluje. Teprve postupně začne poznávat neúprosnou a bezvýchodnou tragédii paradoxu "Buď spontánní!", kterým si znemožnil přesně to, čeho chtěl dosáhnout.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Nebo je to pro vás příliš "literární"? Zde je naprosto všednodenní situace, kterou není nijak zvlášť těžké navodit: Jde v podstatě o otřepaný příklad. Matka si přeje, aby si její chlapeček doplnil domácí úkoly – což je v pořádku, ale ona si navíc přeje, aby je dělal rád. Možná vám už došlo, že tu jde o obrácenou definici puritánství. Místo: Tvou povinností je nemít radost, bychom ji nazvali: Své povinnosti si musíš plnit s radostí.

Lze v takové chvíli vůbec něco dělat? To je řečnická otázka, protože východisko neexistuje. Co zbývá ženě, po které muž chce, aby mu byla v posteli po vůli, kdykoli bude chtít, a aby z toho navíc pokaždé měla požitek? Co byste dělali, kdybyste byli v kůži onoho chlapce, který má mít radost z domácích úkolů? Asi byste si pomysleli, že tu někdo není normální. A to buď vy, nebo okolní svět. Protože na to, aby se člověk postavil "světu", většinou nemá, je vlastně přinucen hledat vinu sám v sobě. Možná to nezní přesvědčivě, ale stává se to úplně běžně.

Představte si, že jste se narodil v rodině, kde mají všichni – a navíc z nějakých důvodů pořád – být povinně veselí. Jinými slovy: žijete v rodině, kde si vaši rodiče myslí, že když se usmíváte, je to nejpřesvědčivější důkaz, že vás dobře vychovali. Stane se ale, že máte špatnou náladu, jste přetažení, máte strach z tělocviku, ze zubaře, ze tmy, nebo třeba jen nechcete jít do skauta. Pro vaše milované rodiče to bude znamenat, ne že vám něco přelítlo přes nos, co vás zase přejde, nepomyslí si, že jste jen unavení nebo se bojíte jako každé dítě, pro ně to bude znamenat němou, ale o to pádnější obžalobu, že jsou jako rodiče nemožní a že vás nedokážou vychovat. Pochopitelně si to nenechají líbit a budou se bránit, vypočítají vám, co pro vás všechno udělali, jak se obětovali – není přece možné, abyste nebyli šťastní.

Mnozí rodiče umějí tuto metodu používat doslova mistrovsky. Dítě např. vykážou se slovy: "Běž si do svého pokoje a neopovaž se vyjít, dokud nebudeš mít zase dobrou náladu!" Je to velmi elegantní, protože je tím sice nepřímo, ale jasně řečeno, že když se dítě bude trochu snažit, tak se mu určitě podaří vyrobit si dobrou náladu. Pochopí, že stačí inervovat patřičné svaly v obličeji a s úsměvem na tváři že je znovu přijato mezi "dobré" lidi.

Tato jednoduchá taktika má pro nás velký význam. Pejsek s kočičkou smíchali tentokrát smutek s morální méněcenností a především s nevděkem (podobá se to směsi česneku a lásky). Podává se zejména těm, ve kterých chceme vyvolat hluboké pocity vinny, které si návdavkem mohou opepřit tím, že by je určitě neměli, kdyby byli lepší, než jsou. A pokud by někdo měl tu drzost zeptat se vás, jak má v sobě takové pocity ovládnout, odkažte ho na sebe sama, protože dobrý člověk to moc dobře ví a nemusí se na to ptát. (Můžete přitom nadzvednout obočí a zavrtat se do něho vyčítavým pohledem.)

Ten, kdo to pod vaším vedení zvládl, může si začít vyrábět depresi ve vlastní režii. Naopak v lidech, kteří jsou v tomto směru netrénovaní, asi pocity viny neprobudíte. Jsou to lidé s hroší kůží. Cítí sice někdy to samé jako experti přes smutek, ale povětšinou zastávají názor, že se jednoduše nevyhneme tomu, abychom občas nebyli smutní, a že nás to většinou do rána přejde. Podle nich bychom ani neměli zkoumat, proč jsme smutní! Ne, ne – to, co odlišuje naši depresi od jejich smutku, je schopnost samostatně se později držet toho, co nám vtloukali v dětství do hlavy: že nemáme důvod ani právo být smutní. Buďte si jisti, že právě tak si prohloubíte a prodloužíte depresi. Stejný výsledek kyne i těm, kdo poslušní hlasu svého srdce a zdravého selského rozumu takového člověka povzbuzují a přemlouvají, aby se vzchopil. Oběť jejich zájmu si vedle deprese z vlastních zdrojů může navíc přivodit depresi z toho, že spolu s nimi nesdílí růžový a optimistický pohled na svět. Už Hamlet si byl plně vědom bolestného rozdílu mezi tím, jak svět vidí melancholik a jak ho vnímá okolí, čehož skvostně dokázal využívat pro svůj účel:

Poslední dobou – ale proč, to nevím – ztratil jsem všechnu svou veselost a nechal všeho, oč jsem se zajímal a co jsem dělal posud. A je to se mnou opravdu tak zlé, že tento pohostinný svět, tak důkladně a pěkně sroubený, mi připadá jako pusté předhoří; povětří, ten skvostný baldachýn, nádherná obloha, tak směle sklenutá, krov královský, zlatými ohni posázený – to všechno, považte, nic jinak se mi nejeví než jako odporná sraženina morových par. Jaké mistrovské dílo je člověk! Jak vznešený rozumem! Jak neomezený schopnostmi! Sestrojením a úkony, jaký zázrak! Vystupováním jak podoben andělu! Chápáním jak podoben Bohu! Rozkoš stvoření, pravzor všeho živoucího! A přece, čím je pro mne tato nejvyšší umocnina prachu? Nemám žádné zalíbení v mužích – ani v ženách...

Není důležité, jestli si paradox "Buď šťastný!" říkáme sami, nebo ho po nás chce někdo druhý. Stojí ostatně za povšimnutí, že se tu jedná jen o jednu z mnoha variací na téma "Buď spontánní!". Jak jsme viděli, prakticky jakékoli spontánní chování se může stát paradoxním: požadavek, abychom spontánně zapomněli, nebo si naopak vzpomínali; přejeme-li si nějaký dárek a jsme zklamáni, že jsme ho dostali určitě "jen" proto, že jsme si o něj řekli; pokusy přivodit si silou vůle erekci nebo orgasmus – a jako na potvoru právě to, na co se zaměříme, se nedaří; usnout, protože zrovna teď chci usnout; nebo milovat na povel.

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí.

... a každý den s neutuchající pravidelností jsem kolem sebe pozoroval děsivou transformaci Homo sapiens v Homo stupidus na kvadrát.

Když sleduji chování lidí kolem sebe, musím konstatovat, že s něčím tak absurdním jsem se ani náhodou nesetkal v normalizačním absurdistánu, kde jsem zvolna a bez jeho pomoci dospíval. Upřímně řečeno ani teď nemám pocit, že jsem konečně dospěl, ale tehdy to byla první a základní fáze. Absurdistán byl v principu stupidní, ale kromě ideologické manipulace a jejího takového či makového, většího či menšího dopadu na mentální stav téměř každého jedince, většina lidí se chovala vcelku přirozeně. Tohle by se zřejmě dalo říct i o obyvatelích na druhé straně železné opony. Ačkoli byli uchráněni před totalitní ideologickou masáží, ani oni se nějakému brainwashingu nevyhnuli.

Co sleduji dnes, mi připadá jako nechutná parodie na zařízení psychiatrického velmistra Chocholouška. Upozorňuji každého z náhodných či pravidelných čtenářů, že od přírody jsem nenapravitelný optimista a snílek zahleděný do úžasné budoucnosti lidstva, který před těmito jevy, jimž jako profesionální pozorovatel nemůže uniknout, s oblibou strká hlavu do písku (převzato z lidového rčení o pštrosech, jež je však, jak se píše v Knize všeobecné nevědomosti, zcela mimo mísu). Jenže co je moc, to je příliš a i v tom písku to začíná být nesnesitelné.

A tak se tedy ptám: Co a proč se tady děje? Kdo z toho má prospěch a jak dlouho? Je to organizovaná nebo přirozená degenerace? Až kam to povede?

Těch příčin zřejmě bude víc. Kupříkladu v pátek zde zmíněna permisivní výchova, jejíž ideologické nástroje v jistém smyslu nezaostávají za příslušnými nástroji předchozího absurdistánu. Výsledkem tohoto výchovného braiwashingu je kompletní vygumování kultury a reality z mozku dospívajících jedinců. Přesto se však i nadále domnívám, že tou hlavní a ústřední příčinou je obrovské zrychlení vědeckotechnického vývoje v posledních zhruba sto letech. Problém je v tom, že mentální vývoj většiny lidí za tím nejen výrazně zaostává, ale neustále se zvětšující propast mezi oběma procesy má na to zápornou zpětnou vazbu. Mentální vývoj většiny lidí je tedy nejen zpožděný, ale dokonce obrácený směrem zpět.

Průměrný rolník z první poloviny minulého století se základním vzděláním, ale i bez něho, a bez automobilu, mobilu a internetu, měl evidentně mnohem kultivovanější mentalitu a projevoval mnohem větší inteligenci než současný průměrný jedinec se základním vzděláním, někdy však i středním či vysokoškolským, a s automobilem, mobilem a internetem či narvanými hypermarkety. I průměrný Křovák v poušti Kalahari by proti němu měl značný náskok v imaginární soutěži o Nobelovu cenu v oboru, jak bez jakýchkoli civilizačních vymožeností ve zdraví přežít v poušti. Velmi sofistikovaně je to popsáno ve filmu Bohové musejí být šílení.

A tak kladu ještě jednu otázku: Jsou bohové vážně tak šílení?

Vincent Lam (na obrázku vlevo od Johna Geigera) se se třetím člověkem setkal během přípravy na vstupní testy na lékařskou fakultu. Během několika zimních týdnů nedělal nic jiného, než studoval, jedl, psal testy a o molekulární biologii se mu i zdálo. Jednou večer se cítil zcela vyčerpaný složitostí i podobností abstraktních informací a rozhodl se, že si dá sprchu. V koupelně náhle pocítil něčí přítomnost. Nevylekala ho ani nevyděsila, protože – jako mnozí další, o nichž ještě bude řeč – okamžitě věděl, že ta přítomnost, ten třetí člověk, mu chce pomoci. Pocítil, že Bůh mu seslal jeho anděla strážného, aby ho vedl v těžkém období. Ten anděl k němu promluvil, poskytl rady a praktické pokyny, jak má řídit svůj každodenní život, jak se učit a zvládat vlastní emoce. Nesliboval mu přijetí na fakultu, ujistil ho však, že věci se budou vyvíjet tak, jak by měly, a řekl, že nemá ztrácet víru.

Vincent Lam se rozhodl, že si ty cenné rady zaznamená, vylezl ze sprchy, posadil se k počítači a sepsal několik stránek toho, co mu andělův hlas diktoval. Všechno si uložil na pevný disk i na disketu a pak se poprvé za několik týdnů pokojně vyspal. Na druhý den však nenašel ani jeden z obou souborů, ani stopu po tom, co mu anděl nadiktoval. Stejně jako v ostatních v knížce uvedených případech onen anděl odešel poté, co ho navedl zpět na správnou cestu. Zbývající zkoušky pak zvládl hladce a pokračoval v intenzivním studiu, ale cítil se přitom daleko klidněji. Dosáhl v výborných výsledků a dostal se na vytouženou fakultu.

Vincent Lam jako lékař chápe určitou biologickou, empirickou realitu a je zvyklý s ní pracovat. Vždyť jsme uskupením svalů, kostí, nervů a dalších kousků a částí, které lze měřit a pozoroval. Přesto mu znalost fungování lidského těla v mnoha ohledech připomíná fakt, že celek není součtem všech svých částí, jednoduchá znalost anatomie nepostačuje k vysvětlení běžného jevu vědomí či myšlení. Jako spisovatel i jako člověk ví, že lidská zkušenost je velmi reálná. Přesto si uvědomuje, jak obtížné by bylo zvážit či změřit lásku, zlobu, strach a hrdost, vycházíme-li z toho, že hmotu orgánu lze měřit. Určité komplexní zkušenosti jsou zároveň konkrétní i pomíjivé. Tvoří součást záhady lidských bytostí, toho neuchopitelného území, v němž existujeme kdesi mezi ambiciózní vědou a každodenní křehkostí. V té záhadné mezeře mezi svými znalostmi biologických mechanismů a dennodenní lidskou zkušeností zjišťujeme, že se stávají věci, které nelze snadno vysvětlit, které však proto nejsou o nic méně skutečné.

Ron DiFrancesco seděl za svým stolem ve finanční firmě Euro Brokers v 84. patře jižní věže newyorkského Světového obchodního centra, když do severní věže narazilo letadlo. Bylo to v 8:46 ráno 11. září 2001. Ozvalo se mohutné zadunění, světla v jižní věži zablikala a ze severní věže stoupal hustý kouř. Většina zaměstnanců Euro Brokers se začala zvedat k odchodu, ale DiFrancesco zůstal. Pár minut nato se z místního rozhlasu ozvalo stručné hlášení, že budova II je bezpečná a evakuace není nutná. DiFrancesco zavolal své manželce Mary, vylíčil ji situaci a řekl, že je v pořádku a hodlá zůstat v práci. Pak mu zavolal kamarád z Toronta, jeho rodného města, a řekl mu: "Vypadni sakra odtamtud". Krátce spolu mluvili, načež DiFrancesco souhlasil. Zavolal několika klientům a znovu manželce, aby jim oznámil změnu plánu. Pak vyrazil k výtahům.

Sedmnáct minut po prvním nárazu do severní věže přišel druhý do jižní věže, v prostoru mezi 77. a 85. patrem. Těsně před nárazem se letadlo naklonilo a horní křídlo se zařízlo do kanceláří Euro Brokers. Náraz DiFrancesca odmrštil do zdi a vzápětí ho zasypaly podhledové panely a další sutiny. Obchodní patro, z něhož právě odešel, už neexistovalo. DiFrancesco se náhodou vpotácel na jediné ze tří nouzových schodišť, které skýtalo naději na únik, protože ho před zničením ochránila mohutná strojovna výtahů na 81. patře. Tam se k DiFrancescovi přidalo několik dalších lidí a společně začali sestupovat. O tři patra níže potkali ženu a muže a žena jim řekla, že dolů nemohou, že všude tam jsou plameny a kouř. Po krátkém přemýšlení se nakonec rozhodli jít nahoru na střechu a počkat tam na hasiče a záchranáře s helikoptérou.

Jak však DiFrancesco stoupal, schodiště bylo čím dál tím plnější a všechny požární dveře byly uzamčené. Rona DiFrancesca jako finančního makléře jen tak něco nevyvedlo z míry, trpěl však mírnou klaustrofobií a s přibývajícím kouřem začal panikařit. Přemýšlel o své rodině, o tom, že svou ženu a děti musí za každou cenu znovu vidět. Rozhodl se, že "se dostane ven". Načež se otočil a začal znovu sestupovat. Na podestě uprostřed zóny nárazu, v 79. nebo 80. patře, zastavil a připojil se k tuctu lidí, kteří se tam dusili kouřem, leželi s tváří na betonové podlaze nebo se krčili v koutech. Další sestup jim znemožňovala sesutá zeď. Viděl v jejich očích paniku a strach. Pár jich začínalo upadat do bezvědomí. Pak se stalo cosi pozoruhodného. "Někdo mi řekl, abych vstal. Někdo na mě promluvil." Ten hlas – mužský, ale nepatřil nikomu z lidí na schodišti – byl neústupný: "Vstaň!" Oslovil DiFrancesca křestním jménem a povzbudil ho: "Vzchop se! Zvládneš to." Nebyl to však jen hlas; doprovázel ho živý pocit jakési fyzické pozornosti.

DiFrancesco začal znovu sestupovat a i když ho nikdo nedržel za ruku, měl pocit, že ho někdo vede. Když se dostal k plamenům, couvl, ale jakýsi "anděl" ho stále pobízel dál – vedl ho ke schodišti. Pomohl mu prodrat se sutinami a proběhnout ohněm – kdosi mu očividně pomáhal. Zakryl si hlavu pažemi a dál sestupoval, teď už poklusem. Konečně se ocitl na prázdném osvětleném schodišti pod ohněm a teprve pak ten pocit dobrotivého pomocníka pominul. Když se DiFrancesco dostal k východu na Church Street, ozvalo se "bezbožné zaburácení". Spatřil ohnivou kouli, jak se budova řítila. Co se stalo pak, si nepamatuje. Nějakou dobu byl v bezvědomí a probral se až v Nemocnici svatého Vincenta na Manhattanu. Ron DiFrancesco byl poslední, kdo se z jižní věže Světového obchodního centra dostal, než se v 9:59 zřítila.

Zdroj: John Geiger, Faktor třetího člověka – Tajemství síly, které nás nutí přežít extrémní nebezpečí

Evoluce dětského mozku je snad nejfantastičtější neurobiologické a psychosociální téma. Události, které se odehrají za dvě stě osmdesát dnů nitroděložního vývoje, jsou zajímavější než oněch, dejme tomu, sedmdesát roků, které člověka čeká potom. Jde o soubor kosmicky složitých dějů, kdy se v podstatě během šestnácti dnů položí základ nervové soustavy a do zbytku nitroděložního života se postaví lidský mozek, který má na sto miliard neuronů a trilion, nebo možná ještě o řád více synapsí, spojů mezi nervovými buňkami. Řada synapsí je kódovaná geneticky, to jest evolučně, zbytek je kódován interakcemi mozku s vnitřním i se zevním prostředím, to jest interakcemi s maminkou. Ještě nenarozené děti umějí rozeznat hlas své matky od hlasu jiných žen, poznají ho po porodu. Nenarozené děti si zapamatují jednoduchou melodii.

Maminka mi vyprávěla, že když se dozvěděla, že je gravidní, šla od svého lékaře z Vinohrad pěšky domů na Karlovo náměstí a celou cestu si zpívala. Mohl by to být pro mě šťastný vklad?

Na to, abyste rozlišila zpěv, jste byla ještě moc malinká. Ale ani o endorfinech, které zprostředkovávaly vaší mamince pocit štěstí, nevím, do jaké míry ovlivňují takhle nezralý mozek. Ovšem to, co říkávaly naše babičky, tedy, že těhotná ženská má být v klidu, stoprocentně platí. Protože stresovaná těhotná žena rovná se stresované dítě. Dá se to u nich poznat řadu týdnů po porodu. Těhotná žena má být v klidu, míru, jak se dnes říká – v pohodě. Jakmile není, je plod ohrožen.

Co se děje s dětským mozkem po narození?

U malých dětí se neuvěřitelně vyvíjejí poznávací funkce. Šestiměsíční děti dokážou rozlišit správné výsledky základních aritmetických operací od nesprávných. Bezpečně poznají, že jedna plus jedna nejsou tři a že dvě minus jedna nejsou dvě. Poznají, zdali počet úderů odpovídá počtu pohybů paličky při bubnování na bubínek. Dokonale vycítí náladu matky. Extrémně důležitý je pro ně pohled z očí do očí. Také dotyky, hlazení. V jednom experimentu byly mámy instruovány, aby udělaly kamenný obličej. Děti přitom velice zneklidněly, ale jakmile je mámy pohladily, zase se uklidnily.

Jak je to s pamětí malých dětí?

Její kapacita velmi rychle roste. Nejúžasnější je rozvoj řeči a jazyka. Do šesti měsíců jsou děti jazykovými univerzalisty, jsou-li zdravé, naučí se jakýkoliv jazyk na světě, zejména mluví-li jím máma. Potom se začnou stávat jazykovými specialisty, přestanou rozlišovat souhlásky v cizích jazycích a čím je jazyk vzdálenější, tím rozlišují hůře. Příklad: řada Japonců vůbec nerozlišuje hlásku er od el, naprostá většina Čechů vůbec neslyší souhlásky ve vietnamštině, kterých je řada desítek.

Co další lidská schopnost, empatie? Projevuje se také už od malička?

Už novorozenci se dokážou vcítit. Když se v porodnici rozkřičí jeden, spustí ostatní také. Poté se empatie rozvíjí do větší hloubky. Společně se sdílením směru pohledu. Kam se máma podívá, dítě se podívá taky.

Také se u malých dětí mluvívá o mentalizaci. Co to vlastně znamená?

To je vývoj na tři a půl až čtyři roky. Za tu dobu se u dětí vyvine schopnost uvědomit si to, že se dospělý člověk, který s nimi mluví, může mýlit. A že je možné podvádět. Je na to takový zajímavý test: na scéně jsou dvě loutky, jedna si hraje s míčem, pak ho dá do košíku a odejde. Jakmile zmizí, druhá loutka míček vezme a dá ho do krabičky. Pak se první loutka vrátí a otázka pro děti zní, kde bude míček hledat. Než je plně rozvinutá mentalizace, děti odpovědí to, co vědí samy, neboť dění na jevišti viděly. Řeknou, že ho bude hledat v krabičce. Zatímco děti starší odpovědí, že bude hledat míček tam, kam si ho původně dala. Tato odpověď se považuje za důkaz plně vyvinuté mentalizace a test plně odděleného jáství od druhé osoby. Další gigantický spurt nastává během adolescence.

Jaká jsou hlavní úskalí?

Zejména pedagogická a školní. Poměrně častým příznakem je disharmonický vývoj. V některých oblastech se tyto děti mohou vyvíjet rychleji a v jiných naopak pomaleji. Tyto poruchy jsou časté, většinou dobře zvládnutelné, když se včas poznají. Nejčastěji jde o dyslexii (porucha čtení), kolem šesti procent dětí má dysgrafii (porucha grafického projevu) a případně dyskalkulii (porucha počítání). Protože příroda má smysl pro černý humor, s radostí udělá dyskalkulické dítě rodičům matematikům. Dlužno říci, že to nemusí mít vůbec nic společného s inteligencí. Naopak tyhle děti mívají mnohdy inteligenci vysokou, ale stává se jim, že skončí ve vyrovnávacích třídách, dříve v pomocných školách. Zcela zbytečně, jen proto, že neuměly dát dohromady pár písmenek. Další velký problém představují děti s poruchou pozornosti a děti hyperaktivní. K jejich výchově je potřeba bezedné trpělivosti, protože zhruba polovička z nich si přenese tento handicapující syndrom do dospělosti. Zase nemusí, ale může být dotčena jejich inteligence.

Sem spadají také autistické děti?

To je něco úplně jiného. Naštěstí je vývojový autismus poměrně vzácný, nicméně velmi obtížně ovlivnitelný. Zvláštní je – nyní se debatuje, do jaké míry patří do spektra autistických poruch – takzvaný Aspergerův syndrom. Z lidí s tímto syndromem se pravděpodobně rekrutují nejlepší programátoři. Řada geniálních matematiků a filosofů mohla mít Aspergerův syndrom.

Když pohladíme dítě po hlavě, co všechno máme pod dlaní?

Půl miliardy let vývoje života a jeho mozku. Nebo dvě stě až čtyři sta tisíc let vývoje našeho vlastního druhu. Nebo čtyřicet až padesát tisíc let vývoje jazykového, kulturního, civilizačního. To všechno neseme v sobě a je to i v dětech. Do rodičovského i učitelského počínání se promítají dvě fundamentálně mylné představy. Jedna z nich má kořeny v psychoanalýze a druhá v behaviorismu. Pedagogickým výsledkem první je bezbřehá tolerance, permisivní výchova výsledkem druhé prušácká výchova. Oba dva modely jsou pochybné. V současné Americe i v západní Evropě se bohužel permisivní výchova stala normou. Děti se pak chovají zcela neúnosně.

Důsledkem permisivní výchovy ve stylu vše dovoleno je poměrně vysoká prevalence věčně nezralých individuí, která se trvale cítí být středem světa, vyžadují pozornost a nejsou schopni převzít zodpovědnost za sebe a za svoje činy. Nezralí, věční kluci a holky, ještě ve čtyřiceti letech sociálně zcela neodpovědní.

Jaká by teda měla být rozumná výchova?

Láskyplná a pevná. Chladná výchova, která kombinuje tvrdé trestání s absencí citu, je velmi nebezpečná. Studie jednoznačně prokazují, že výsledkem bývá autoritářská osobnost, která ostatními lidmi manipuluje. A k té pevnosti – i medvědi, vlci, šimpanzi a kočky naučí svá mláďata velmi rychle a velmi pevně tomu, co se nedělá. V jejich zájmu i v zájmu ostatních.

Do jaké míry může vést typ výchovy k psychickým nemocem?

Podle mého názoru může, je-li tam předpoklad "vhodného terénu". Má-li dítě nějakou genetickou predispozici, která, kdyby nenastal typ tvrdě trestající výchovy, nemusela vykvést. Jde o hru mezi geny, mozky a prostředím. Jeden starý výrok praví, že děti, zejména chlapci, bývají před soudem nejdřív jako svědci a o deset patnáct let později tam stojí jako pachatelé. Z jedné studie vyplynulo, že některé zneužívané děti, ne všechny, se stanou pachateli násilných trestných činů. A určili gen, který je k tomu predisponuje. Není-li dítě nositelem této alely, pak přesto, že bylo podrobeno tak děsivému tlaku jako je zneužívání, se stane násilníkem jen s nižší pravděpodobností.

Když se dítě nevydaří, mívají rodiče pocit viny, že selhali ve výchově. Také jejich okolí jim to vyčítá. Je to oprávněné nebo není?

Někdy ano, ale velmi často také ne. Protože si málo uvědomujeme, že základní rysy osobnosti, kterým se říká charakterové, jsou ze dvou třetin kódované geneticky. Jestli z člověka bude introvert, extrovert et cetera. Děti nám sice mohou být fyzicky velmi podobné, ale mohou nést nežádoucí geny po tetě z 13. století před naším letopočtem. Ty geny mají různé podoby, jimž se říká alely, ale nikdo neví, která z alel se odstěhuje do našeho milovaného potomka.

Zdroj: Libuše Koubská, František Koukolík – Všechno dopadne jinak

Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tahle bílá chvíle.


Příliš čistý sníh

Vždycky, když padne první sníh,
mráz zamkne tůně na tři zámky,
zahodí klíče do studánky
sekerou třikrát rubané,

bývá mi smutno jako nikdy.
Jakoby vítr z duše svál
poslední lístek prudce bílý
a všechno čisté polím dal.

A zaplakal bych plný studu.
Čistota jasná na polích.
To tiché nebe ... Jednou budu ...
Umřeme všichni pro ten sníh.

Na Vyšehradě bloudí dvě ztracené duše
Přemysl oráč a Libuše na Šemíkovi
staleté stromy explodují v ohňostroji
kamenné myšlenky a doteky na hradbách
dolů se skutálí měsíc
pod hradbami tramvaj zvoní
od Vltavy se zvedá prach
tančí až někde na Letné
vzducholoď kotvu zvedne
číši vína rozbije o oblohu
a na Petříně o zeď hrách

Vědělas, že to byl
jen flirt a pranic víc, --
komusi ublížil,
už je to dávno pryč.

Všechno má stejný spád,
dál a dál plynul čas, --
jak přišlas jedenkrát,
tak jednou umřeš zas.

Smrt z toho kdosi měl,
už je to dávno pryč, --
kdosi se pokoušel,
nevěděl ale nic.