Neviditelný čert

V posledních desetiletích se však objevilo zcela nové řešení Patriciiných problémů. Patricia bydlela v New Yorku, kde je denní spotřeba nejdůležitějších živin pro mozek, esenciálních mastných kyselin omega-3, obzvlášť nízká, ostatně stejně jako ve Francii nebo v Německu. Tyto mastné kyseliny, které si tělo neumí vyrobit (proto se jim říká esenciální), jsou rozhodující pro stavbu a rovnováhu mozku, takže si je plod odebírá přednostně placentou. Proto matčiny zásoby, které jsou v naší západní společnosti už tak nízké, v posledních týdnech těhotenství prudce klesají. Po porodu se omega-3 dále přednostně předávají dítěti v mateřském mléku, v němž tvoří jednu z podstatných složek, a tím se matčin deficit ještě zhoršuje. Jestliže druhý porod následuje brzy po prvním jako v případě Patricie – a mezitím její výživa obsahovala stále málo ryb a korýšů, kteří jsou hlavním zdrojem těchto mastných kyselin – dochází po druhém těhotenství k takové ztrátě omega-3, že se matka vystavuje velkému riziku deprese.

Výskyt poporodních depresí v Japonsku, Singapuru a Malajsii je třikrát až dvacetkrát nižší než v Německu, Francii a Spojených státech. Podle časopisu Lancet odpovídají tato čísla rozdílu ve spotřebě ryb a korýšů v těchto zemích a nedají se přičítat pouze tendenci Asiatů příznaky deprese skrývat. Musíme si vysvětlit, proč tomu tak je.

Mozek je součástí těla. Stejně jako buňky všech ostatních orgánů i mozkové buňky neustále své složky obnovují. Zítřejší buňky tedy vzniknou z toho, co jsme snědli dnes. Mozek je tvořen ze dvou třetin z mastných kyselin, které jsou základní složkou membrány nervových buněk, jejich "obalu", přes který probíhá veškerá komunikace mezi všemi nervovými buňkami ve všech oblastech mozku a těla. To, co jíme, se dostává přímo do membrán a tvoří jejich základ. Pokud konzumujeme hlavně nasycené tuky, tedy ty, které jsou v tuhém stavu při pokojové teplotě (máslo a jiné živočišné tuky), jejich tuhost se odráží v tuhosti mozkových buněk. Pokud však jíme hlavně nenasycené tuky, které jsou při pokojové teplotě v tekutém stavu, "obal" mozkových buněk je měkčí, pružnější a komunikace mezi nimi probíhá stabilněji. Zejména pokud se jedná o mastné kyseliny omega-3.

Tým francouzských vědců ukázal, že potrava bohatá na omega-3 – například potrava Eskymáků, kteří denně přijmou v potravě 16 gramů rybího tuku – dlouhodobě zvyšuje produkci neurotransmiterů energie a dobré nálady v emočním mozku. Dánská studie uveřejněná na počátku tohoto století v British Medical Journal uvádí, že ženy, které v těhotenství konzumují v potravě víc omega-3, rodí děti, které mají vyšší porodní váhu a jen zřídkakdy jsou nedonošené. Jiná dánská studie publikovaná v Journal of the American Medical Association ukazuje, že děti, které byly kojeny nejméně devět měsíců, a tudíž ve své výživě dostaly větší množství omega-3, mají po dvaceti a třiceti letech vyšší intelektuální schopnosti. Význam omega-3 se však zdaleka netýká jen těhotenství.

Doktor Andrew Stoll z Harvardovy univerzity prokázal jako první účinek rybího tuku obsahujícího velké množství omega-3 na stabilizaci manických stavů a na zmírnění deprese u maniodepresivních pacientů. Z celé skupiny pacientů, kteří se studie zúčastnili, recidivoval jen jediný. Výsledky byly tak přesvědčivé, že vědci museli studii po čtyřech měsících přerušit. Pacienti z kontrolní skupiny, kteří dostávali placebo na základě olivového oleje, recidivovali o tolik rychleji než pacienti ze skupiny, která dostávala omega-3, že by bylo v rozporu s lékařskou etikou nepodávat omega-3 i kontrolní skupině. Od té doby se však ukázalo, že blahodárné účinky omega-3 se neomezují jen na léčbu maniodepresivní psychózy.

Podle mnohých vědců se musíme vrátit až k samým počátkům lidstva, abychom pochopili záhadný účinek mastných kyselin omega-3 na mozek a náladu. Existují dva typy esenciálních mastných kyselin: omega-3, které jsou obsaženy v řasách, planktonu a některých suchozemských rostlinách, například v trávě, a omega-6, které se vyskytují takřka ve všech rostlinných olejích a masu, hlavně v masu zvířat krmených koncentrovanými krmivy a masokostními moučkami. Kyseliny omega-6 jsou sice pro organismus důležité, ale nemají blahodárný účinek na mozek jako omega-3 a podporují zánětlivé reakce.

V době, kdy se vyvinul mozek člověka Homo sapiens, tedy když si uvědomil sám sebe, žili lidé v okolí velkých východoafrických jezer. Přístup k jedinečnému ekosystému, který byl velmi bohatý na ryby a korýše, možná stál na počátku podivuhodného vývoje mozku. Domníváme se, že výživa těchto prvních lidských bytostí byla dokonale vyvážená, s přísunem omega-3 a omega-6 v poměru 1:1. Takový ideální poměr pravděpodobně dodával tělu přesně tu výživu, jakou potřebovalo, aby produkovalo neurony optimální kvality, a tím dodávalo mozku zcela nové schopnosti umožňující výrobu nástrojů, vznik řeči a vědomí sebe samého.

Dnes, vzhledem k rozvoji zemědělství s velkochovy, v nichž se zvířata krmí spíš koncentrovanými krmivy než čerstvou pící, i k obsahu rostlinných olejů, které jsou bohaté na omega-6 ve všech průmyslově vyráběných potravinách, pohybuje se poměr omega-3 a omega-6 v západní výživě mezi 1:10 až 1:20. Mozek je, obrazně řečeno, vysoce výkonný motor, ale my mu dodáváme špatnou naftu a přitom chceme, aby fungoval.

Hlavním zdrojem esenciálních mastných kyselin omega-3 jsou řasy a plankton. Ty se k nám dostávají prostřednictvím ryb a korýšů, kteří je hromadí ve svých tukových tkáních. Nejlepším zdrojem jsou hlavně ryby z chladných vod, které mají více tuku. Ryby z chovů obsahují méně omega-3 než volně žijící ryby. Například volně žijící losos je výtečný zdroj omega-3, ale losos z chovů ho poskytuje méně. Nejspolehlivějšími zdroji, které nejméně podléhají kontaminaci karcinogenními organickými látkami, vypouštěnými do moří a řek, nebo hromadění toxinů, například rtuti, jsou malé ryby, které se nalézají ve spodní části potravního řetězce: makrely (jedna z ryb s nejvyšším obsahem omega-3), sardele (celé, ne jen filety), sardinky a sledě. K dalším rybám bohatým na omega-3 patří tuňák, treska a pstruh.

Existují také rostlinné zdroje omega-3, ale ty vyžadují ještě jednu etapu v metabolismu, aby se proměnily v mastné kyseliny. Jedná se o lněné semeno, řepkový olej, konopný olej a ořechy. Veškerá čerstvá zelenina obsahuje prekurzor omega-3, avšak v menší míře. Nejbohatším zdrojem jsou listu šuchy (patřila mezi základní potraviny v římské kuchyni před dvěma tisíciletími a dodnes se ještě používá v Řecku), špenát a mořské řasy. Tráva a listy rostlin, jimiž se živí zvířata ve volné přírodě, obsahují také omega-3. Proto má také zvěřina, například srnčí nebo kančí, vyšší obsah omega-3 než maso zvířat z chovů. Všechny rostlinné oleje mají vysoký obsah omega-6 a neobsahují omega-3, kromě lněného, řepkového a konopného, které mají vysoký obsah omega-3, a olivového oleje, který neobsahuje omega-3 ani omega-6. Máslo, smetana a neodtučněné mléčné výrobky jsou bohaté na nasycené mastné kyseliny a můžeme je konzumovat jen s mírou, protože omezují vstřebávání mastných kyselin omega-3 do buněk.

Abychom si byli jisti, že v každodenním životě dostáváme dostatečné množství nejčistších a nejkvalitnějších omega-3, je asi praktičtější je užívat v podobě potravních doplňků. Dosavadní studie ukazují, že k antidepresivnímu účinku je potřeba konzumovat denně 2 až 3 gramy směsi dvou mastných kyselin obsažených v rybách: kyseliny eikosapentaenové (EPA) a kyseliny dekosahexanové (DHA). Specializované lékárny prodávají několik výrobků v podobě tobolek nebo olejovité tekutiny. Je lépe zvolit přípravek, který obsahuje také menší množství vitaminu E, který olej chrání před oxidací, jíž by se stal nečinným, nebo dokonce škodlivým. Dodejme ještě, že olej z tresčích jater, kterého si tolik cenili naší prarodiče jako zdroje vitaminů A a D, nepatří k dobrým zdrojům omega-3. Bylo by nutné ho užívat takové množství, že by to vedlo k významnému a ohrožujícímu předávkování vitaminem A.

Zdroj: David Servan-Schreiber, Uzdravení bez léků a bez lékařů – Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie

Antoine Volodine říká v předmluvě:

Naráty říkám stoprocentně post-exotickým textům, naráty říkám románovým momentkám, které zachycují určitou situaci, emoce, vzrušený střet paměti se skutečností, představivosti se vzpomínkou. Jsou to poetické sekvence, nad nimiž mohou libovolně snít jak ti, kdo jsou do příběhu zapleteni, tak čtenáři. V každém z nich můžeme, jako na lehce retušované fotografii, spatřit stopu zanechanou andělem. Andělé jsou tu bezvýznamní a postavám nemohou nijak pomoci. Naráty tu říkám čtyřiceti devíti obrazům uspořádaným okolo toho, u čeho se při svém bloudění zastavují mí žebráci a má nejoblíbenější zvířata, a také několik nesmrtelných stařen. Alespoň jedna z nich byla mou babičkou. Jedná se totiž také o nepatrná území, co na nich ve vyhnanství jakž takž přežívají ti, na které vzpomínám, a ti, které mám rád. Naráty říkám krátkým hudebním skladbám, jejichž hlavním důvodem je hudba, ale kde si také mohou ti, které mám rád, chvilku odpočinout, než se znovu vydají na svou pouť k nicotě.

Knížka je o tom, jak lidstvo prochází po celosvětové apokalyptické katastrofě poslední fází svého vývoje. Většina měst je v rozvalinách, nepočetní přežívající jedinci ztratili schopnost spolupracovat, duchovní hodnoty zanikly. Jen kdesi uprostřed tajgy sní skupina nesmrtelných stařen-šamanek staronový sen o rovnostářské utopii a vyšle kolektivně zplozeného vnuka Willa Scheidmanna, aby jej znovu uvedl v život a obnovil světovou revoluci. Poté co Scheidmann své poslání zradí a znovunastolí nenáviděné kapitalistické zřízení, je přivázán svými rodičkami ke kůlu a odsouzen k smrti zastřelením. Svůj trest však oddaluje podobně jako Šeherezáda vyprávěním "narátů", příběhů o naději a zkáze, jakýchsi posledních snů pozvolna vymírajícího lidstva...

Antoine Volodine se narodil v roce 1950 a jeho původní povolání bylo učitel ruštiny, což by se vzhledem k jeho příjmení dalo očekávat. Očekávat proto, že je to Francouz, který se narodil ve Francii a patří k nejoriginálnějším současným francouzským spisovatelům. Tak trochu mi připomíná jiného francouzského spisovatele, který měl na rozdíl od něho rusky znějící jméno, ne příjmení, a to Borise Viana. Od Borise Viana se mi líbí skoro všechno, ale v paměti mi nejvíc utkvěla Pěna dní. Al vraťme se k Menším andělům a podívejme se na tribunál nad Willem Scheidmannem, kterému předsedala Leticia Scheidmann (jedna ze stařen-šamanek), která čtyři nebo pět desetiletí předtím v domově důchodců Rzivé obilí oslavila dvousté narozeniny a oznámila, že brzy vyrobí vnuka (což je právě Will Scheidmann). Vnuk byl stvořen z odstřižků látek a kuliček cupaniny, a když nad Leticií Scheidmann dozor polevil, uspořádala své nálezy, stlačila je a sešila křížkovým stehem do podoby embrya. Ukryla ho do polštáře a svěřila ho sestrám Olmésovým, které ho daly zrát do svitu měsíce. A teď tedy ten tribunál:

Bylo to na náhorních plošinách, na jednom z mála míst na zeměkouli, kde měl exil ještě nějaký smysl a kde plující oblaka rozrušovala malé pusté vršky, třela se o zem a ostrouhávala ji, a tak bylo ve dne v noci slyšet hvízdání, dech velké asijské flétny, chraplavé varhany. Nebylo vidět žádný tábor, ačkoli ve výhledu bránilo jen málo terénních nerovností a bylo vidět do velké dálky, až k temné čáře, která označovala místo, kde step začínala ustupovat tajze. Žádný nomád nezavedl svá stáda do těch končin už celé věky.

Tribunál zasedal pod širým nebem, asi dvě stě metrů od jurt. Na místo vedla pěšina vyšlapaná zvěří. Uprostřed malé nažloutlé prolákliny stál kůl, ke kterému byl Scheidmann přivázán a o který se, jak mu slíbily, bude moci během výkonu rozsudku opřít. Stařeny seděly nebo klečely v trávě a bez chvatu soudily. Jednotlivá přelíčení se střídala bez překvapení, protože vše bylo rozhodnuto už předem. Proces se táhl už od jara. Scheidmann byl přivázaný přes břicho a v podpaží. Provaz smrděl potem velbloudice, ohněm ze sušeného trusu a tukem. Kožní choroby, jimiž trpěl už od dětství, se prudce zhoršily, takže mu někdy přes den rozvazovaly ruce, aby se mohl drbat. Obhajoval se sám.

"Ano, podepsal jsem dekrety, kterými byl znovu nastolen kapitalismus," vysvětloval, "a které umožnily mafiánům znovu ovládnout hospodářství." A zvedal ruce v lítostivém gestu doufaje, že mu v hodině soudu přilepší, ale stařeny dávaly najevo, že je jeho divadlo nedojímá, a tak znovu spustil ruce podél těla a pak říkal: "Je to hrozné, ale mnoho lidí už na to čekalo." A počkal několik vteřin, než se mu po té lži vrátí sliny do úst, protože se o svém činu s nikým neradil a byl jediným zodpovědným činitelem hájícím znovuzavedení vykořisťování člověka člověkem, jediným pachatelem zločinu. Pak opakoval: "Je to hrozné."

Mraky na obloze se třepily, braly na sebe podobu sinalých pásků, roztrhaných šatů, dlouhých cárů a vrstva páry za nimi byla jednolitá a ocelově šedá. Když bylo čiročirou náhodou vidět orla, nelovil, nekroužil nad norami svišťů, letěl rovně napříč oblohou, stěhoval se na území bývalých táborů, snad že tam byla stále ještě hojnost potravy. Oteplilo se, stařeny ale přesto zůstávaly zachumlané do ovčích kůží. Seděly v tureckém sedu, karabiny položené na kolenou, a mlčky kouřily, jako by je zcela zaměstnávalo vychutnávání směsi bylin a hub, kterou si nacpaly dýmky. Na špinavých cípech jejich kabátů bylo vidět neobvyklé vyšívání, zrovna tak jako na kůži jejich rukou a dokonce i tváří, protože ještě neztratily touhu zalíbit se, a některé z nich byly nalíčeny řetízkovým stehem.

Seděly bez pohnutí naproti Scheidmannovi, opálené, sotva vrásčitější než ženy, které za sebou mají jediné století. Leticia Scheidmann občas položila obviněnému otázku nebo ho vyzvala, aby se bez obav vyjádřil nebo mluvil jasněji nebo několik hodin mlčel a nechával své posluchačky meditovat. "Připomínám," pokračoval Scheidmann po vynucené odmlce a zkoumal nepohnuté tváře, "připomínám, že ve městech se zhroutilo všechno kromě neobydlených budov a zčernalých pahýlů budov a že v lesích a na venkově bylo bezpočtu míst, kde vegetace nabyla barvy slézu, šeříku a borůvek, a také vám připomínám, že dobytek vyhubila morová rána a že vy samy..."

Jeho slova odvál prudký poryv větru. Z pastvin přinášel bečení velbloudic a pach ovčí vlny. Lidová porota jednomyslně přimhouřila oči. Scheidmann se snažil proniknout neprůhledností a šedou průsvitností těch pohledů, ale ani u jedné z babiček nedokázal zachytit žádný výraz čehokoli. Vyslal k nim pohled, který odmítly přijmout. "V každém případě nebylo už nic, a tak bylo potřeba znovu nastolit něco," uzavřel.

Babičky pokrčily rameny. Byly ponořené do vidin svého dýmu, do vzpomínek na schůze odborů a na večery v domově důchodců před znovunastolením kapitalismu a také do počítání nábojů, které jim zbyly na popravu Willa Scheidmanna, a do dětských písniček, které se jim znovu honily hlavou, a do plánů do budoucna, které spřádaly pro pozdní odpoledne: jít podojit ovce, sesbírat jejich trus, dát ho sušit, aby bylo čím topit, poklidit v jurtách, zamíchat zkyslým mlékem, zapálit v kamnech, uvařit čaj.

Zdroj: Antoine Volodine, Menší andělé

Americká ekonomika v 50. letech 20. století stagnovala a za nemalé peníze se bádalo, jak lidi donutit, aby chtěli nakupovat. V této atmosféře jeden expert na marketing, James Vicary, oznámil obvykle vyrovnaným Američanům, že se mu právě podařilo přesvědčit diváky v jednom kině, aby si během přestávky koupili o 20 % víc Coca Coly a o neskutečných 60 % víc popcornu. A to jen tím, že během filmu nechal na plátno na okamžik promítnout sdělení "Pijte Coca Colu" a "Máte hlad? Dejte si popcorn". Tím filmem byl, což možná není úplně nepodstatné, Piknik (Picnic) s Kim Novakovou. No, ale jelikož obrázky trvaly pouze 1/300 sekundy, což je tak krátká doba, že je nemohl nikdo vědomě zaregistrovat, zdálo se, že je to nejen podloudné, ale i účinné...

Po tomto experimentu se spousta lidí snažila přijít na to, jak více či méně rafinovaně prostřednictvím "podprahových" poselství ovlivnit myšlení lidí. Rozhlasové stanice vysílaly "šeptaná poselství" jako "Kupujte olej Oklahoma", zatímco KTLA v Los Angeles přesvědčila (a není už to samo o sobě triumf techniky?) radnici, aby jí zaplatila 60 000 dolarů za to, že bude vysílat podprahová poselství veřejných služeb. V supermarketech se instalovaly kamery na sledování pohybů očí zákazníků (a zjistilo se, že spousta nakupujících je během nakupování v jakémsi transu) a v nejoblíbenějších televizních pořadech se začaly objevovat údajně náhodné záběry na výrobky nebo značky – na auta, nápoje či rtěnky – které do nich producenti umisťovali nikoli z kreativních důvodů, ale ze "zeleně papírových" důvodů.

Od té doby se podprahová poselství typu "Mám velkou sebedůvěru a respektuji sám sebe" objevují i na výnosných kazetách o sebezdokonalování, zatímco jiní poselství ukrývají všude možně bez nějakého konkrétního důvodu, snad kromě toho, aby bylo poselství "skryté". Popové skupiny, včetně Beatles, ukrývaly na obaly desek a do písniček různá drogová poselství, zatímco heavymetalová kapela Judas Priest skončila před soudem za to, že prý vybízela k sebevraždám, když do své písně ukryla dvouslovné poselství "Udělej to". Během voleb v USA v roce 2000 obvinili demokraté Republikánský národní výbor za to, že ve své kampani využíval podprahová poselství, která měla voliče přesvědčit, že Al Gore je zrádce. (A spousta lidí si to od té doby myslí... jak pozoruhodné!)

V 50. letech minulého století se skutečně zdálo, že podprahová poselství mají takovou moc a jsou rafinovaná, že se zákazníci vzbouřili. New Yorker se postavil na odpor s tím, že se "rozbíjí mysl a vstupuje se do ní", zatímco jindy rozvážný Newsday popsal fígl, který Vicary použil (a prodal) k vkládání podprahových poselství do filmů, jako "nejděsivější vynález hned po atomové bombě", což očividně vypovídalo o tom, že mysl lidí už tehdy rozbitá a prolomena byla.

Nikoho tedy asi nepřekvapí, že Kongres se tuto marketingovou techniku pokusil hned dvakrát zakázat. Pokaždé neúspěšně, bezpochyby vinou důmyslných marketingových technik, anebo možná proto, že Vicarymu se nepodařilo "zopakovat", anebo alespoň odůvodnit svůj předešlý ohromující úspěch (což vyvolalo jisté podezření, že si to celé vymyslel). Nicméně v roce 1973 poněkud hysterická kniha Podprahové svádění od dr. Wilsona B. Keye odhalila desítky reklam plných skrytých poselství a tajných symbolů – včetně notoricky známého příkladu slova S-E-X v kostkách ledu v jedné reklamě na whisky. To dokazovalo vývoj v názorech na snahy ovlivnit podvědomé myšlení, které se v té době začaly soustředit na více freudovské, neřkuli "plazí" otázky. Toto nepříliš poučné téma nakonec vyprovokovalo k činnosti vynervovanou Federální komisi pro komunikace. V roce 1974 vydala prohlášení, že techniky "podprahového vnímání" odporují "veřejnému zájmu" a zakázala je v rozhlase i v televizi.

Inzerenti a marketingoví odborníci si tak museli vystačit jen se všemi dalšími metodami na ovlivňování veřejného mínění...

Zdroj: Martin Cohen, Hrátky s myslí – Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku

Podprahová poznámka:

A co na to říkáte vy, milí čtenáři podprahově Neviditelného čerta? Byl ten zákaz používání technik "podprahového vnímání" ve Spojených státech zbytečný a hystericky nesmyslný? A jak je to u nás? Ať tak či onak, tak můj názor na to, jak je to u nás, je takový, že u nás se na masírování lidského myšlení používá úplně všechno. Jak v tomto směru pokročili ve Spojených státech, to si vážně nedovolím odhadnout. Jisté je, že ty další metody na ovlivňování veřejného mínění jsou čím dál tím propracovanější. Konzumního člověka lze dneska téměř do slova a do písmene ulovit na vařenou nudli.

Martin Cohen končí první část tohoto pojednání otázkou: "Tak či onak, jaké poselství se ukrývá v této kapitole?" Musím se přiznat, že se mi to nepodařilo odhalit, ale pokusím se to aspoň odhadnout. To skryté podprahové poselství mělo možná za cíl mě přinutit, abych vám ihned po přečtení této kapitoly tady o tom poreferoval. Něco jako "Pošli to dál." Doufám, že i vy jste to poselství vyslyšeli.

No, a mně teď nezbývá, než se po vzoru Martina Cohena otázat: "Jaké podprahové poselství se ukrývá na Neviditelném čertovi?" To by mě vážně zajímalo, protože ani tohle se mi nepodařilo odhalit, ani odhadnout (a nezapomeňte si kliknout na obrázek) 

Geoffrey Landis moudře odmítl představu centrálně ovládané galaktické říše, za realističtější obrázek považoval mozaiku rozmanitých místních kultur, které vznikají s pokračující kolonizací. Ukazuje se, že schéma šíření citlivě závisí na momentálním stupni expanzního nadšení. Jestliže motivace poklesnou pod jistou kritickou hodnotu, začne se kolonizace zadrhávat a nakonec jí dojde dech. V tom případě je výsledná konfigurace složena z kompaktních shluků kolonií obklopených velkým neobsazeným územím. Expanze se zastaví, teprve až bude Galaxie nasycena kolonisty, ale i potom zůstanou některé malé oblasti netknuté. Při dosažení kritické hodnoty dostává konečný stav takzvanou fraktální strukturu, kdy jsou kolonizované i nekolonizované oblasti patrné v každém velikostním měřítku.

Jedním nerealistickým aspektem Landisova rozboru byla nepřítomnost jakéhokoli soutěživého prvku. Robin Hanson tento nedostatek nedávno napravil, když problému dynamiky galaktické kolonizace přizpůsobil jeden ekonomický model. Základem tohoto modelu je, že soupeření nevyhnutelně určuje schéma růstu. Hanson poukazuje na to, že ať už vedou nějakou společnost k šíření jakékoli motivy, vždy bude existovat nejrychlejší vlna migrace. Jednotlivci či celé komunity možná zůstanou na místě a druhotné, pomalejší vlny mohou následovat po té první, zatímco se čelo bude chvatem rozpínat. Hanson má za to, že život na hranici je podle jeho matematického modelu tak drsný, jako byl na americkém Divokém západě. Kolonie s vysokou rychlostí růstu si kupodivu vedou lépe, pokud před vypuštěním nových zárodků počkají déle. Naopak v hospodářsky stagnující kolonii bude vznikat větší tlak, aby se přesunula dál a "svezla se na vlně", protože právě tam na ni čeká snadný zisk (ať už je tím ziskem cokoli – krása Hansonova modelu spočívá v tom, že na tom nezáleží).

Daleko za vlnou bude tudíž možná zbývat méně opozdilců, než bychom si mohli intuitivně představovat. V důsledku této mezihvězdné zlaté horečky zůstanou některé potenciální oázy nepovšimnuty – opět jich bude poněkud víc, než bychom mohli očekávat v analogii se zkušenostmi lidí s kolonizací Země, ale ve shodě s Landisovým rozborem. Naše sluneční soustava se možná nachází v jedné takové oáze, která zůstala stranou, což nám dává další možné vysvětlení Fermiho paradoxu.

Pokud by naší oblastí Galaxie prošla před pradávnými časy vlna mimozemské kolonizace či průzkumu, zanechala by po sobě nějaké stopy? Je zřejmé, že pokud tu je šířící se vlna, mimozemšťané (což mohou být biologické organismy, stroje, hybridy, směs obého, nebo nějaké zcela jiné entity) se z definice snaží něčeho dosáhnout – čeho přesně, to nemůžeme vědět. Ať už je to cokoli, jestliže to existuje v konečném množství (a to tak musí být, jinak by mimozemšťané vše, co potřebují, mohli získat doma), potom tato vytoužená věc nakonec dojde, a v ten okamžik může být kolonie klidně opuštěna. Samotné čelo vlny tou dobou bude již dávno dál. Jestliže nás mimozemšťané opravdu navštívili, bylo to s velkou pravděpodobností před velmi dlouhou dobou. Je jasné, že šance, že by se tu zastavili během posledních pár tisíc let a zanechali tu po sobě láhve, drátky a plastové kelímky, abychom je našli, je nepatrná.

Předpokládejme nyní naopak, že naší oblastí kdysi dávno prošla vlna, která se pohybovala poměrně pomalu; pořád ještě tu někde může být – šíří se Galaxií desítky tisíc světelných let daleko. Mohli bychom ze Země zahlédnout čelo této vlny? Mohli, ale není jasné, po čem se dívat. Dobrým kandidátem by byl jakýkoli druh anomálie nebo fyzikální nespojitosti tvaru stěny. Abychom si uvedli jednoduchý a pravděpodobně pošetilý příklad, předpokládejme, že nejpředsunutější kolonisté získávají energii pro své aktivity pomocí jaderného štěpení a odpadu se zbavují (velice účinně) tak, že jej házejí na hostitelskou hvězdu. Potom by ve hvězdách poblíž této postupující hranice zůstávala stopa po radioizotopech s krátkým poločasem rozpadu, přičemž na čele vlny by vykazovala náhlý skok a směrem za ní by její intenzita systematicky klesala. Takovéto výrazné chování by se projevilo ve spektrech hvězd v dané oblasti Galaxie.

Další stejně spekulativní možností je, že by mimozemšťané mohli z hvězd o velké hmotnosti, dřív než vybuchnou, odebírat materiál a tím předejít jejich zániku. V tomto případě by supernovy byly v Galaxii rozloženy nepravidelně, v některých oblastech by byly bez zjevného důvodu potlačeny a jinde by byly běžné. Supernovy jsou naneštěstí tak vzácné, že by možná trvalo tisíce let, než bychom shromáždili potřebné statistické údaje.

Místo abychom hledali čelo vlny, mohli bychom pátrat po důkazech toho, že vlna v minulosti prošla Sluneční soustavou nebo poblíž ní. Třeba si mimozemšťané vzali něco, co by tu mělo být, nebo tu nechali něco, co by tu být nemělo. Řečeno neomaleně by to znamenalo "Vydrancovali komoditu X a pohodili tu komoditu Y." Po lidech zůstalo již mnoho zpustlých a znečištěných průmyslových oblastí, z nichž jsme vytěžili suroviny, a následně je opustili coby pustinu. Dokázali bychom identifikovat mimozemské komodity X a Y?

Na Zemi samotné nejsou žádné zjevné známky dávné průmyslové činnosti: žádné 10 milionů let staré doly, lomy nebo šrotoviště. Samozřejmě že jizvy po průmyslu by na naší planetě nevydržely dlouho, takže není jasné, jak nápadný by takový důkaz mohl být, nebo jak výrazně umělý by se zdál. Slibnější možnost nám nabízí plutonium. Tento radioaktivní prvek se tvoří při jaderných reakcích a je přítomen v odpadu z jaderných elektráren a ve spadu po jaderných výbuších. Po miliony let zůstává v klesající koncentraci v životním prostředí. Kdybychom někdy nalezli nějaké staré ložisko plutonia (na Zemi nebo kdekoli jinde ve Sluneční soustavě), šlo by o pádný důkaz mimozemské jaderné technologie. Dalším potenciálně podezřelým geologickým prvkem by bylo nerostné ložisko zvláštní velikosti, tvaru, polohy nebo složení, které by mohlo ukazovat na dávnou skládku odpadků, zvlášť pokud by bylo uloženo v "nepřirozeném" prostředí. Všechny tyto návrhy jsou samozřejmě jen mimořádně bizarní domněnky, ale nikdo zatím systematicky nehledal v geologických záznamech anomálie, které by mohly ukazovat na mimozemské zásahy.

Mimo Zemi možnosti narůstají. Měsíce, komety a asteroidy by byly ideálním zdrojem surovin pro mimozemské technologie, navíc s tím půvabem, že se nacházejí v prostředí s nízkou povrchovou gravitací. Precizně vytvořené tunely nebo mosty na některých z těchto těles by je jasně prozradily. Méně nápadné známky těžby či získávání surovin by mohly zůstat v chemickém složení a morfologii odpadu. Kdyby se například k rozmetání nějakého asteroidu používaly jaderné výbuchy, mohly by jeho úlomky nést stopy v podobě typicky natavených povrchů, atd.

A také tady chybí jedna z našich planet a jistá fyzikální exotika, ale na to se podíváme v poslední části této série.

Zdroj: Paul Davies, Podivné ticho – Hledání mimozemské inteligence 2.0

Profesor Morant natočil kamerou osmičkou chirurgickou operaci v jedné pekingské nemocnici. Servan-Schreiber se s těmito záběry seznámil spolu se dvěma stovkami dalších studentů v narvané posluchárně a ohromeně zíral na ženu s rozříznutým břichem, která klidně hovořila s chirurgem, zatímco jí z útrob odstraňoval obrovskou cystu. Veškeré umrtvení spočívalo v několika tenoučkých jehlách zapíchnutých do kůže. Všem studentům to však bylo příliš vzdálené jejich znalostem a obrovskému objemu vědomostí západní medicíny, které si ještě měli osvojit, příliš vzdálené a příliš ezoterické, že Servan-Schreiber na film patnáct let vůbec nepomyslel. Až do dne, kdy přijel na úpatí Himaláje do indické Dharmasaly, která je sídlem tibetské exilové vlády. Navštívil Ústav tibetské medicíny a praktický lékař, se kterým hovořil o depresi a úzkosti, se k tomu vyjádřil takto:

Vy na Západě máte na emoční problémy úplně obrácený pohled. Vždycky vás zaskočí zjištění, že to, čemu říkáte deprese, úzkost a stres, má fyzické příznaky. Hovoříte o únavě, hubnutí nebo tloustnutí a nepravidelném bušení srdce, jako by se jednalo o fyzické projevy duševního problému. My se na to díváme obráceně: smutek, ztráta sebedůvěry, pocit viny a neschopnost prožívat radost nejsou nic jiného než duševní projevy fyzického problému. Ve skutečnosti to však není ani jedno, ani druhé. My mezi tělesným a duševním neděláme rozdíl. Emoční a fyzické symptomy jsou prostě dva aspekty skryté nerovnováhy v proudění energie – "čchi". Na čchi lze působit třemi způsoby – meditací, která ho regeneruje, dále výživou, léčivými bylinami a nejpřímějším způsobem, jímž je akupunktura. To, co vy nazýváte deprese, léčíme většinou akupunkturou. Působí velmi dobře, pokud pacienti podstupují léčbu dostatečně dlouho.

Ke třetímu setkání Servan-Schreibera došlo zanedlouho v Pittsburghu, kdy potkal na ulici pacientku, která za ním jednou přišla do ordinace v nemocnici. Trpěla silnou depresí, ale odmítala antidepresiva, která jí nabízel. Během rozhovoru mu řekla, že nakonec zašla za akupunkturistkou, která ji za čtyři týdny postavila na nohy a nyní se cítí úplně v pořádku. Servan-Schreiber si okamžitě vzpomněl na rozhovor v Dharmasale a poněkud roztrpčen skutečností, že jiná léčba než ta, kterou sám ovládá, byla prospěšnější, se rozhodl pátrat po dostupných informacích o tomto zvláštním postupu. To, co se dozvěděl, ho překvapilo řadou důsledků pro nahlížení na tělo a mozek.

V první řadě je akupunktura pravděpodobně nejstarší nepřetržitě praktikovaný medicínský postup na této planetě, protože se používá už pět tisíc let. Světová zdravotnická organizace uveřejnila zprávu, v níž oficiálně uznává akupunkturu jako účinný a schválený postup. Americký National Institute of Health došel k závěru, že akupunktura působí přinejmenším v určitých podmínkách, například proti pooperačním bolestem, proti žaludečním nevolnostem v těhotenství nebo při chemoterapii. Zpráva British Medical Association uveřejněná v roce 2000 dospěla k podobným závěrům a ještě rozšířila indikace například o bolesti zad.

Přinejmenším je dokázáno, že akupunktura způsobuje v mozku sekreci látek, které mohou blokovat pociťování bolesti mnohem lépe než kupříkladu jakékoli placebo (a Můj placebo efekt). V mezinárodní vědecké literatuře se vyskytly studie, které potvrzovaly účinnost akupunktury na celou řadu poruch, jako je deprese, úzkost a nespavost, ale také střevní potíže, potíže při detoxikaci, ať už se jedná o nikotin, nebo heroin, dále neplodnost u žen (dvakrát vyšší úspěšnost než při umělém oplodnění) a dokonce studie v Journal of the American Medical Association ukázala, že lze převrátit dítě v matčině těle, pokud je orientováno koncem pánevním, a to s osmdesáti procentní úspěšností.

K opravdovému rozmachu vědeckého zkoumání akupunktury došlo o několik let později, po uveřejnění článku ve velmi selektivním časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences. Doktor So, vědec korejského původu, zabývající se neurovědami, chtěl vyzkoušet dva a půl tisíce let starou teorii, podle níž se zlepšuje zrak stimulací malíčku na noze akupunkturní jehlou. Pomocí počítačového tomografu testoval deset pokusných osob v dobrém zdravotním stavu. Před očima jim nechal blikat černobílou šachovnici, což je nejsilnější známá stimulace zraku. Snímky ukazovaly významnou aktivaci týlové oblasti, zrakového centra v mozkové kůře, které se nachází v zadní části mozku. U všech pokusných osob vyvolávalo blikání šachovnice silný nárůst aktivity této oblasti mozku, ale s přerušením stimulace se prudce snížila i aktivita. Všechno bylo v pořádku.

Potom požádal zkušeného akupunkturistu, aby stimuloval bod zvaný ve starých čínských příručkách "močový měchýř 67", který se nachází na vnějším okraji malíčku na noze a údajně zlepšuje zrak. K překvapení celého týmu, když se s jehlou zacházelo tradičním způsobem, tedy se jí rychle otáčelo mezi prsty, snímky ukazovaly aktivaci stejné oblasti mozku, tedy zrakového centra v mozkové kůře. Aktivace byla slabší než v případě šachovnic, ale byla tak zřetelná, že by vyhověla veškerým statistickým testům. Aby se prokázalo, že nejde o halucinace ať vědců, nebo pokusných osob, doktor So nechal potom stimulovat bod na palci u nohy, který neodpovídá žádné dráze. Žádná aktivace zrakového centra nebyla vidět.

K nejpozoruhodnějším pojmům čínské a tibetské tradiční medicíny patří existence různých "morfopsychologických typů", zejména typů "jin" a "jang". Tyto dva dominantní typy se určují podle toho, zda určitý člověk dává přednost teplu či chladu, určitým potravinám, určité denní době, dále se určují podle jeho vzhledu, a dokonce i podle tvaru lýtka. Ve starých textech je psáno, že stimulace některých akupunkturních bodů může mít na nemocného zcela opačné účinky podle typu pacienta, a proto je potřeba určit typ předem. Doktor So tedy požádal akupunkturistu, aby stanovil typ pokusných osob. Potom pozoroval účinek stimulace bodu močový měchýř 67 na malíčku nohy na typy jin a jang. Ověřil si, že obě skupiny reagují stejně při pohledu na blikající šachovnici – aktivací zrakového centra mozkové kůry a jeho dezaktivací při přerušení stimulace. Totéž platilo u osob "jin" stejně při stimulaci bodu močový měchýř 67 stejně, ale u pokusných osob "jang" se projevil zcela opačný účinek. Stimulace jehlou měla za následek dezaktivaci zrakového centra mozkové kůry a při přerušení stimulace došlo k návratu do normálního stavu.

Na Západě se tyto postupy příliš neuznávají ani nestudují. Několik málo západních studií dospělo k pozitivnímu hodnocení a akupunkturu dokonce testovali v nemocnici Yaleovy univerzity, aby dostali pod kontrolu úzkost pacientů před operací a vyhnuli se použití anxiolytik. Nicméně je její aplikace ještě velmi omezená, zřejmě proto, že ještě nechápeme mechanismy jejího působení. Na Harvardově univerzitě jeden z těchto mechanismů objasnili. Doktorka Hui s pomocí týmu z Massachusetts General Hospital, jednoho z největších center funkčního zobrazování mozkové činnosti na světě, ukázala, jak lze akupunkturou přímo působit na emoční mozek. Stimulací jediného bodu, který se nachází na hřbetu ruky mezi palcem a ukazováčkem, ozřejmila částečné znecitlivění okruhů bolesti a strachu. Tento bod, kterému staročínské příručky říkají "tlusté střevo 4", patří k nejstarším a používají ho akupunkturisté na celém světě. Je proslulý také tím, že jím lze kontrolovat bolest a úzkost. Stejně jako když v metodě EMDR místo očních pohybů dráždíme kůži, i zde stimulace povrchu kůže dokáže přímo "hovořit" s emočním mozkem a působit na něj.

Jak se dále ukázalo, akupunkturní aplikace zřejmě přímo ovlivňuje také rovnováhu mezi oběma větvemi autonomní nervové soustavy. Pravděpodobně zvyšuje činnost parasympatiku – fyziologické "brzdy" – na úkor činnosti sympatiku, který lze přirovnat k "plynu". Přispívá tedy ke koherenci srdeční činnosti a v obecné rovině umožňuje uvést celou soustavu do vyváženého stavu. Neodpovídá fyziologická rovnováha rovnováze "životní energie", onomu "čchi", o kterém hovoří texty staré dva a půl tisíce let? Jistěže nelze redukovat "čchi" na jedinou funkci, ale rovnováha autonomního nervového systému je jedním z jeho aspektů. Nyní víme, že ho lze ovlivňovat meditací (Srdce a rozum I, II), výživou (jak bude řečeno v následujícím příspěvku z této knihy) a akupunkturou. Právě to jsou tři metody vedoucí k posílení "čchi", které zdůrazňují čínští a tibetští lékaři.

Zdroj: David Servan-Schreiber, Uzdravení bez léků a bez lékařů – Jak zvítězit nad stresem, úzkostí a depresí bez farmakoterapie a psychoterapie

Tyto typické zjevy, s nimiž se Malý princ setkává a ve svém dětském srdci nad nimi žasne, musíme chápat jak na subjektové, tak na objektové rovině. S takovými lidmi, kteří žijí podle extrémně jednostranného plánu a jsou emocionálně zchudlí, se setkáváme den co den. Máme s nimi spory, trpíme jimi, profitujme z nich. Nevztahujeme se k nim však jen v přísně odděleném modu koexistence, nýbrž na subjektové rovině jsou součástí nás samotných. To každý z nás může být panovačným králem, domýšlivcem hovořícím se sebou samým, pijanem plným touhy, kupcem s kamenným srdcem, lampářem neuroticky lpějícím na povinnosti i vědcem zrazujícím svou planetu. Saint-Exupéry nás s Malým princem přivádí bleskovou planetární vizitou do nitra naší vlastní duše. Saint-Exupéryho poetické podobenství je takříkajíc onou Kafkovou sekerou na zmrzlé moře v nás.

A tak tu máme první asteroid, 325. Na něm žije král. Stejně jako všechny postavy odhalí svůj charakter již svou první větou a scénářem, který si zvolil. Psychoterapeuti se při svém vzdělávání učí, že mají dávat bedlivý pozor na počáteční scénu, kterou pacient nevědomě utváří na počátku sezení, a na své vlastní protipřenosy. Jak byste reagovali, kdybyste k někomu přišli na návštěvu a ten, kterého jste navštívili, by vám nenabídl místo k usednutí, protože si dělá nárok na všechen prostor kolem sebe, a navíc by vás přivítal větou: "Ale hleďme, poddaný."?

Malý princ, nefalšovaný člověk, reaguje nádherně bezstarostně. Zívá. Odmítá projevovat respekt, jaký si na něm chce nafoukaný "král" vynutit. Pro toho krále jsou všichni lidé poddaní, méněcenní, podlízaví dvořané, kteří přijímají rozkazy. Celou planetu zabírá jeho zdobný oděv. Bez svého nádherného hermelínového pláště by nejspíš vypadal docela maličký. Je třeba představit si takového chlapíka v trenýrkách, odmyslet si vznešený kočár a omračující titulaturu, a dotyčný se rozplyne vniveč. Reprezentuje tak říkajíc záporný archetyp krále, který si osobuje moc a předstírá kompetentnost. Takový král nemá na práci nic jiného než organizovat svou autoritu: Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář.

A přitom je tomuto králi v kulisách života, který opustil, stejně jako nám, kdykoli si osobujeme vládcovskou roli. Sami jsme při takovém pochybném dobrodružství plni pochybností. Saint-Exupéryho král totiž vskrytu ví, že s tím rozkazováním je to divná věc. Když nemůže Malému princi zakázat zívání, honem mu poručí zívat. Nemůže samozřejmě přičarovat ani západ slunce, ale dělá, jako by mu poroučel: Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky. Tento král v podstatě jen trvale šálí svou komedií. Vždyť všechno běží svou cestou i bez něj. On si jen tuto myšlenku nedokáže připustit. Je velikášský a myslí si, že může rozkazovat celému vesmíru i hvězdám: Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň.

O co tu jde? Každému z nás jsou vlastní perspektivy vyjadřující dobrý či špatný postoj ke světu a k lidem. Většinou se rozvinuly z dětských zkušeností. Perspektiva vyjadřující dobrý postoj by vypadala třeba takto: "Chci svou prací trochu přispět společnosti." Perspektiva záporného postoje naopak: "Chci všem dokázat, že já jsem nejlepší." Je-li dramaturgem naší duše tyranský vládce, zaznívá s doprovodem pozounů: "Já panuji nade vším!" Právě to tvrdí král Malému princi. Když si vykračuji jako samozvaný král, nosím nos nahoru a vnímám všechny lidi jako nižší. Všechno vím lépe, dívám se na lidi zvysoka, nestrpím diskuse a nesnesu odlišné mínění. Nikdo mě nemá co poučovat. Ztuhl jsem a přestal jsem se vyvíjet. Chybí mi sebekritičnost, milosrdnost a láska.

"Královské drama" Malého prince nás může povzbudit dvojím způsobem – abychom překonali panovačného tyrana v sobě a abychom vzdorovali každému, kdo se nad nás hodlá vypínat. Jean Jacques Rousseau řekl: Člověk se narodil svobodný, ale přece je všude v okovech. Zdá se, že dnes, o dvě stě let později, po zkušenostech s fašismem, komunismem a globalismem bychom jeho větu mohli pozměnit v rozhodujícím bodě: "Člověk se narodil svobodný, a přece se sám žene do okovů."

Jestliže chcete čelit panovačnosti, musíte zlomit okovy, které jste si sami ukuli ze strachu, bezmyšlenkovitosti nebo nevědomosti. Je to prastarý a vždy nový úkol. Filosof Immanuel Kant jej roku 1783, tedy šest let před Francouzskou revolucí, ve svém slavném spisku Co je osvícenství? formuloval větami: Osvícenství je vystoupení člověka z jeho nedospělosti, kterou si sám zavinil. Nedospělost je neschopnost užívat vlastního rozumu bez něčího vedení. Je to nedospělost z vlastní viny, jestliže její příčinou není nedostatek rozumu, nýbrž rozhodnosti a odvahy postarat se o sebe bez cizího vedení. Sapere aude! Měj odvahu užívat sám vlastního rozumu! To je heslo osvícenství.

Objevme znovu bezstarostnost dítěte, s níž se staví proti násilí tuposti. Překonejme lenost svých srdcí. Kant k tomu říká: Lenost a zbabělost jsou příčinou, že tak velká část lidstva i poté, co přírodu dávno prohlásila za prostou cizího vedení..., přece ráda zůstává po celý život v nedospělosti, a že je pro jiné tak snadné prohlásit se za poručníky druhých. Být nedospělý je tak pohodlné!

Nezapomínejme na to, že vládci v politice, hromadných sdělovacích prostředcích, agenturách životního stylu a konzumním průmyslu mohou jen tehdy utvářet obecné názory, jestliže jsme v jejich prospěch postoupili vlastní zodpovědnost. Také v tomto bodě charakterizuje Kant přímými slovy naši lenost myslet a jednat: Když mám knihu, která má za mě rozum, duchovního, který má za mě svědomí, lékaře, který za mě určuje mou dietu, atd., nemusím se už namáhat. Nemusím už myslet, stačí, že platím. Jiní za mě vykonají všechny nepříjemnosti.

Samozvaní vládci jsou nebezpeční, ať jsou ve mně, nebo nade mnou. Jestliže mne samotného motivuje panovačnost, využívám lidi, místo abych s nimi byl spojen vzájemným respektem a učením. Jestliže jsou panovační nade mnou, ať už vypadají jakkoli, pokoušejí se mě nalákat na dárečky: "Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji vždy milost, abys ji ušetřil. Je tu jenom jedna." Vládci nás korumpují špetkou moci. Tak vzniká banalita zla, která nakonec produkuje úřednické vrahy typu Eichmanna.

Blaze tomu, kdo se zkorumpovat nenechá, tak jako náš malý hrdina: "Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt," odpověděl Malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu." Rozhovor Malého prince s králem začal tak nevinně a skončil u trestu smrti. Až z toho běhá mráz po zádech. Setkání s nekontrolovanou mocí může být životu nebezpečné, ať je v nitru člověka, nebo si ji osobují distance nad ním.

Zdroj: Mathias Jung, Malý princ v nás

Mnoho parazitů vystřídá během svého životního cyklu několik hostitelů různých druhů. Každý hostitel má v životním cyklu svou určitou úlohu. Nejdůležitější úlohu má trofický hostitel, ze kterého parazit čerpá maximum živin a tyto živiny transformuje na biomasu svých potomků. Vektor neboli transportní hostitel zajišťuje přenos parazita z jednoho hostitele na druhého, případně (často současně) přenos na nové území, pokud možno do nové, zatím nenakažené hostitelské populace.

Definitivní hostitel je hostitel, ve kterém se parazit množí pohlavně, v mezihostiteli pouze nepohlavně. Zatímco v trofickém hostiteli jde parazitovi o počet potomků, v definitivním hostiteli mu jde také o různorodost potomstva. Definitivní hostitel tedy slouží jako "místo pro dostaveníčko". Parazit mu většinou příliš neubližuje, protože potřebuje, aby přežíval co nejdéle a nahromadil v sobě zástupce co největšího počtu nepříbuzných linií daného druhu parazita. Poměrně častý je případ, kdy definitivní hostitel slouží zároveň jako vektor a mezihostitel jako trofický hostitel, nejdná se však o striktní pravidlo.

Parazitologové dále rozlišují paratentického hostitele, tj. hostitele, v jehož těle se sice parazit nedokáže množit, ale někdy se v něm může hromadit a následně se z něj dostat do definitivního hostitele nebo do mezihostitele, a to nejčastěji tak, že paratentického hostitele někdo schválně nebo omylem sežere. Někdy existence paratentického hostitele zvýší pravděpodobnost přenosu parazita do dalšího hostitele, jindy je naopak parazitovi z tohoto pohledu spíše na škodu, do paratentického hostitele se parazit dostane spíše nedopatřením a pouze šťastnou náhodou se z něj může dostat do definitivního hostitele.

Parazit manipulátor obrazně řečeno zápasí se svým hostitelem o jeho tělo. Hostitel byl evolucí naprogramován, aby se choval tak, aby předal co nejvíce kopií svých genů do další generace, naproti tomu parazit byl evolucí naprogramován tak, aby se pokusil přimět hostitele, aby se choval tak, aby do další generace předal co nejvíce genů parazita. Na první pohled by se mohlo zdát, že v této přetahované zvítězí hostitel, který je ve svém těle tak říkajíc doma. Ve skutečnosti však obvykle zvítězí parazit.

Hlavní důvod spočívá asi v tom, že parazit má mnohem více evolučních zkušeností týkajících se zápasu s hostitelem o jeho chování, než má hostitel. Parazit bojuje s hostitelem v každé generaci, a pouze ti jedinci, kteří v tomto zápase vyhrají, předají své geny do příštích pokolení. Naproti tomu v každé generaci se pouze část jedinců hostitelského druhu setká a utká s parazitem, přičemž i mnozí z těch, kteří v tomto zápase podlehnou, alespoň část svých genů do dalších pokolení předají – například stačí se rozmnožit ještě dříve, než je napadne nebo zmanipuluje parazit. Parazit je dlouhodobě vystaven systematičtějšímu selekčnímu tlaku než hostitel, takže v evolučním zápase s hostitelem nakonec zvítězí.

Asi nejdokonalejšími "zloději těl" jsou zřejmě parazitičtí korýši kořenohlavci. Tito paraziti se nezdržují přeprogramováním chování svého hostitele, ale místo toho mu rovnou ukradnou celé tělo. Miniaturní larva kořenohlavce rodu Saculina pronikne do těla kraba a tam se rozroste v jakýsi propletenec vláken, který nejvíc ze všeho připomíná podhoubí dřevokazné houby. Svého hostitele hormonálně vykastrují a zbaví možnosti svlékat kutikulu, aby snad příště neplýtval energií na takové zbytečnosti, jako je vlastní množení a růst. Po nějaké době vyhřezne na spodku zadečku kraba rozmnožovací orgán kořenohlavce a od té doby krab produkuje larvy svého parazita. Velká mořská loupež těla je dokonána – krab žije dál jako obvykle, pouze místo svých potomků produkuje potomky parazita. Až budete na Baltu, můžete takto parazitované kraby snadno najít. Na některých lokalitách je parazity napadena většina krabů a už z dálky poznáte takové jedince podle toho, že mají krunýř porostlý řasami a svijonožci – nemohou ho totiž svlékat.

Zdroj: Jaroslav Flegr, Pozor, Toxo! – Tajná učebnice praktické metodologie vědy

Poznámka:

V lidské společnosti také existují nejrůznější paraziti, kteří parazitují na hostitelích svého vlastní druhu, člověk na člověku, a to už od dávných dob. V poslední době se však zdá, že počet těchto lidských parazitů neuvěřitelně narůstá a způsoby, jakými dokáží s hostiteli manipulovat, jsou čím dál tím rafinovanější. Těla zatím snad ještě krást nedokáží (i když chápu, že někdo by proti tomu mohl mít námitku), krádež na úrovni lidské psychiky je však natolik zjevná, že jedinec, který se tomu dokázal ubránit, nestačí zírat. Lidský hostitel lidského parazita je zároveň jediným a definitivním hostitelem – pokud mohu tento odborný příměr alespoň přibližně použít. Něco takového v ostatní živočišné říši zřejmě neexistuje. Kupříkladu vůdčí jedinec nějaké zvířecí smečky svými podřízenými nějakým způsobem "manipuluje", nedělá však nic jiného, než že svoji smečku zcela přirozeně vede k přežití, k získání dalších teritorií atd. Rozhodně však na příslušnících svého druhu neparazituje, pouze se snaží svoji úlohu k zachování svého rodu, k níž byl předurčen přírodou, důstojně odehrát ...

Doufám, že jsem touto svoji ne zcela odbornou vsuvkou knížce Jaroslava Flegra nějak neuškodil.

Jejich název vznikl 480 let před naším letopočtem, kdy kartaginský cestovatel Hanno popsal jeden africký kmen jako "chlupaté ženy". Nazval je gorillai, a právě tento výraz se rozhodl použít americký misionář dr. Thomas Savage, aby popsal "opici podobného tvora pozoruhodných rozměrů a zuřivosti", jehož lebku viděl během své návštěvy Konga v roce 1847. V lidské představivosti se Savageova gorila stala ztělesněním nejdivočejšího a nejděsivějšího zvířete a tento mýtus pak vyvrcholil v roce 1933 filmem King Kong:

Opičák byl ohromný silák. Každého by přemohl. Stačil však jediný pohled a Kráska si ho otočila kolem prstu. Změkl. Zapomněl na svou moudrost a ti malí skrčkové přemohli jeho.

Ve skutečnosti jsou gorily plachá a mírumilovná stvoření. Jsou to býložravci, kteří se živí zelenými rostlinami, kořínky a kůrou stromů. Pokud chcete chovat 150 kilového gorilího samce, potřebujete každý den hromadu zeleně velkou jako balík slámy. Proto mají gorily tak velká břicha (aby se do nich vešel objemný zažívací trakt) a hlavy (kam se na hřeben lebky upínají čelistní svaly potřebné pro žvýkání). Také se tím vysvětluje jejich zvyk pojídat vlastní trus; podobně jako králíci tak recyklují z potravy co nejvíce živin obohacených o užitečné trávící bakterie, vitamíny a enzymy. A navíc, protože listy mají málo sodíku, gorily si doplňují zelenou stravu sousty hlíny.

Oba druhy goril, nížinná (G. gorilla) a horská (G. beringei), žijí v rovníkových lesích Afriky, kde je vegetace dostatek a rychle roste. Díky tomu jim stačí mnohem menší teritorium než jejich příbuzným šimpanzům, kteří se živí plody. Gorily žijí v jakémsi "harému", v němž dominantní samec s výrazně stříbrným hřbetem žije společně až s deseti samicemi a mláďaty. Jediné, po čem svobodná samice touží, je silný samec schopný vybrat a uhájit pro tlupu úživné teritorium. Proto jsou samci mnohem větší než samice, ale co se sexu týče, nejsou na tom tak dobře jako promiskuitní šimpanzi – ztopořený penis samce měří jen necelé čtyři centimetry.

Jakmile samec ovládne svou tlupu, nemusí se příliš snažit: samice udělají, co se mu zamane. Alespoň do doby, než se na jeho místo začne tlačit mladší samec. Odtud také pramení divadlo, které nahánělo cestovatelům hrůzu – samec stojí vzpřímeně, buší se pěstmi do prsou, zívá, aby ukázal špičáky, řve a chvílemi simuluje útok. Skutečné potyčky jsou vzácné; podobně jako u člověka stačí hlasité výhružky a patřičný dojem. (U člověka se to však někdy obrátí v pravý opak.)

Navzdory tomu jsou gorily silní, tiší příslušníci lidoopů. Nejsou tak zdatní ve vydávání zvuků a dovádění jako šimpanzi, ale mají lepší paměť a udělají to, co chtějí, než to, za co dostanou odměnu. Samice gorily Koko, narozená v roce 1971 v zoo v San Francisku, zvládla na tisíc slov znakové řeči a zdá se, že dokáže sdělit složité pocity, jako je smutek, a dokonce dělá vtipy. Sama sebe dojemně popisuje jako "milou zvířecí osobu, gorilu".

Je těžké odhadnout, nakolik "lidské chování" Koko pramení z více jak třicetiletého soužití s etoložkou a psycholožkou, dr. Penny Pattersonovou. Ironií je, že právě na schopnost sblížit se s lidmi doplatil Kong ve slavném filmu. Vzhledem k dramatické situaci goril (na světě žije 10 000 goril nížinných a jen asi 400 goril horských) nás možná ochota samice Koko naučit se náš jazyk a mluvit přiměje přepsat a napravit tragický konec King Konga a zachránit jejich příbuzné ve volné přírodě, kde jsou nejšťastnější.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech